Átmavičára - (Učebnice átmavičáry)



Provádění átmavičáry

Átmavičára se vždy provádí v duchovním Srdci, které se nachází uvnitř na pravé straně hrudi ve výši prsních bradavek asi 4 cm od středu prsou. Na toto pravidlo nezapomínejme. Je to velmi důležité.

Při átmavičáře jsme tudíž vždy současně soustředěni na Srdce, kam je nakonec i nutno přenést své vědomí, tedy být si vědom sám sebe v Srdci, jako středu vědomí.

Polohu Srdce určíme a vědomí do něj přeneseme, pokud se nám to nedaří přímo, jedním z některých následujících způsobů:

a) Pozorujeme nezúčastněně dýchací proces. Tam, kde dech v prsou vzniká a zaniká, je Srdce.

b) Při výdechu se noříme s vědomím do středu hrudi Pak zde zastavíme dech a vědomě setrváváme. Postup opakujeme každým výdechem, dokud nejsme schopni setrvávat v Srdci bez tohoto pomocného cvičení. Zádrž dechu nesmí být násilná.

c) Položíme-li si vnitřní otázku, odkud mé já (mé vědomí) pochází, vede toto pátrání rovněž do Srdce.

Dvě základní varianty átmavičáry

A) Při prvém způsobu obracíme pozornost přímo k čistému nerozlišenému vědomí v nás tím, že se snažíme o uvědomění si toho, co si v nás je všeho vědomo, přítomnosti i nepřítomnosti předmětů. Přípravou je cvičení postoje nezaujatého pozorovatele objektů, těla, mysli i samotné myšlenky já. Nakonec je nutné uvědomit si pozorující vědomí samo a nikoliv pouze být pozorovatelem předmětů. O tomto způsobu átmavičáry mluvil Maháriši poměrně zřídka. Považuje jej však za nejlepší a nejpřímější metodu vůbec. Z těchto důvodů je uveden níže přesně podle F. Humphreyshe, který jej získal přímo od Ramany Mahárišiho.

Návod Franka Humphreyshe:
F. Humphreys byl patrně prvým Evropanem, kterému Maháriši osobně udělil pokyny pro duchovní praxi. Ve svém líčení zdůrazňuje, že tento způsob átmavičáry Maháriši učil své nejbližší žáky.
Cituji: Mahárišiho návod v podání F. Humphreyse:

"Fenomény, které vidíme jsou zvláštní a překvapující, avšak nejpodivnější je, že si neuvědomujeme, že je to jedna jediná neomezená síla, která je zodpovědná za

a) všechny jevy, které vidíme
b) akt, jímž je vidíme

Nevěnujte pozornost všem těmto proměnlivým předmětům. Nemyslete dokonce ani na vlastní vidění či vnímání, avšak pouze na to, co vidí všechny tyto věci. Na to, co je za vše zodpovědné.

Mějte oči otevřeny a soustřeďte mysl bez kolísání na to, co ve vás vidí. Je to ve vašem nitru. Neočekávejte, že TO je něco určitého, nač je možné se snadno soustředit. Není tomu tak.

Od nynějška vaší jedinou myšlenkou či cílem v meditací nebude akt vidění ani to, co vidíte, ale pouze to, co vidí".


Potud F. Humphreysho citát Mahárišiho. Zbývá dodat, že pro některé žáky může být snadnější zaměřit se na to, co v nás slyší.

V podstatě stejně jako ve všech variantách pátrání po Já, se jedná o přivrácení pozornosti k principu uvědomovacímu v nás, který je naší podstatou. Humphreys mluví pouze o vidění. To samé však platí i o slyšení či dalších smyslech. Tedy souhrnně o veškerém vnímání a i o všech projevech mysli, jimiž jsou city, myšlenky i představy. Správnější by bylo proto mluvit o uvědomování si a o vědomí, které si uvědomuje vůbec.

Soustředění se na to, co v nás slyší vnitřní zvuk by pro mnohé žáky bylo jistě velmi účinné. Spočívá v naslouchání vnitřního zvuku, který slyšíme v hlavě při uzavření ušních otvorů (např. prsty ruky nebo tlumiči hluku) a soustředění se na to, co v nás tento zvuk slyší.


B) V druhé variantě átmavičáry se soustřeďujeme na pocit čistého já, tedy samotné já jsem (já přechodového stavu) a pátráme odkud vzniká, čímž se pozornost opět obrací k čistému vědomí. Stopou, která nám umožní zažít vědomí "já jsem", je myšlenka já. Např. myšlenka "já jsem nemocný" vyjadřuje, že já je tělem, které je nemocné. Myšlenka "já jsem přemýšlel", vyjadřuje přesvědčení, že já je myšlenkovým procesem (myslí). Obě tyto myšlenky a všechny další, mají společné vědomí "já jsem", na jehož podkladě vznikly. Soustředění na pocit "já jsem", který je spojuje, vede do duchovního Srdce, kde je střed zkušeností vědomí já-já (vědomí přechodového stavu).

Dosáhneme-li prožitku vědomí já-já, Maháriši nám radí, abychom v něm setrvávali tak dlouho, dokud nezničí ego a samo nevyhasne (viz předešlé pojednání).

To, co zbyde, je nerozlišené vědomí Brahman. Je však možné pátrat odtud čisté já jsem vzniká, neboli přejít na obracení pozornosti k nerozlišenému vědomí.

Při átmavičáře nehledáme nic, co by zde právě teď nebylo, ale snažíme si uvědomit to, co zde právě teď je. Nehledáme nic mimo sebe, ale samy sebe, nerozlišené, čisté vědomí v nás. Čekáme-li něco, co zde není, nějaké zjevení, zázrak atd., hledáme špatně a nikdy se nedočkáme. My sami musíme pochopit, rozpoznat a uvědomit si základ naší bytosti pomocí neustálého obracení pozornosti na samo vědomí bytí, kterým jsme.

Pátrání po Jáství je nutno provádět s maximální pozorností a bdělostí k tomu, co proces, átmavičáry při svém provádění vyvolává. Současně je nutná aktivní touha pochopit a porozumět tomu, co jsme. Správná átmavičára zvláště na svém počátku je velmi dynamickým procesem, do kterého musíme vložit vrcholné úsilí i bdělost k tomu, co se ve vědomí odehrává, když pátráme, kdo jsme. Jinak nepostřehneme, že vědomí hledajícího, ve kterém pátrání probíhá, je samo odpovědí na otázku "kdo jsem?". Jinými slovy, hledající, totiž jeho vědomí je hledaným Jástvím. Pomozme si příměrem. Hledáme-li zdroj světla, nesmíme se dívat na osvětlované předměty a dokonce ani ne na osvětlující paprsek reflektoru, ale musíme jej sledovat pohledem zpět tam, odkud vychází, k jeho zdroji, jimž je reflektor. Stejně je tomu i s Jástvím. Musíme obrátit pozornost od věcí uvědomovaných i od uvědomování k tomu, co si v nás uvědomuje. Stopou nám může být bud pozornost (pozorování) či pocit já. Sledujeme-li je tam, odkud vycházejí, dostáváme se k Jáství. Pozornost (pozorováni) i já, oboje tryská z nerozlišeného vědomí.

Po překonání počátečních obtíží pátrání po Jáství se zpravidla žák dostává do stádia, ve kterém se dostavuje určitý klid mysli a zkušenost prázdna ve smyslu nepřítomnosti pozorovatelných objektů, myšlenek, představ atd. Zde je nutno pochopit, že vědomí, které si uvědomuje prázdno, je hledaným Jástvím a že právě na něj je nutno obrátit veškerou pozornost.

V praxi může být snadnější soustřeďovat se na aspekt bytí, tedy na samotný pocit, že existujeme a nikoliv na přesvědčení, že existujeme jako něco předmětného. Aspekt bytí je totiž trvale realizován, protože každý ví, že existuje. Pochybnosti či nevědomost spočívají v otázce naši totožnosti. Soustředění na čisté bytí neboli na pouhé jsem, aniž bychom toto bytí nějak rozlišovali či s něčím spojovali, je alespoň podle mého názoru snadnější variantou pátrání po Jáství.

Nejsme-li schopni provádět některý z uvedených způsobů pátrání, soustřeďujeme se alespoň na Srdce nebo myslíme neustále na Jáství s touhou po Jeho poznání, což můžeme doprovázet opakováním slova "Já, Já" nebo "Já Jsem, Já Jsem", jako mantram.

Pravá átmavičára je zaujetí postoje pozorovatele, pozorujícího sama sebe tj. své vědomí, nebo alespoň pozorováním, kde vzniká pocit já nebo myšlenky. Jelikož pocit já i myšlenky vznikají v nerozlišeném, čistém vědomí, dostáváme se opět k vědomí jako ke konečné a poslední Skutečnosti.