SatGuru.cz

Autor: Rostislav Tomanec

Jistě jste již mnohokrát slyšeli nebo četli o tom, že osvícení samo neřeší partnerské a mezilidské vztahy vůbec. Osvícení jednoduše nevede do světa, nýbrž ze světa. Nicméně ve světě nadále žijeme. Technika "Rodinných konstelací" (dále RK) nám ukazuje, a také umožňuje, jak být se světem, svým okolím v souladu. Dokonce i Já, stav čirého Vědomí, nám to ukazuje, ale nepřímo a my mu nerozumíme. Říkáme si: "Jsem ponořený v Já, tak dělám, co je správné." Ovšem často je to za cenu vnějšího napětí. A to napětí ukazuje, že něco v pořádku není. Je to proto, že se nadále držíme ega, které se pevně drží prožívání osvícení. Tak zapomínáme, že druzí jsou v pořádku také, i když žádnou stezku nepraktikují. Je-li mezi námi napětí, je to možná proto, že nechceme uznat, že jsou v pořádku takoví, jací jsou. Pro Vědomí to tak ale není, Ono objímá vše a vše je pro ně rovnocenné. My to chceme měnit, proto trpíme. Často jsme si vzájemně ublížili vlivem nevědomosti a nedovedeme to změnit. Toto stravuje naši vnitřní sílu, energii, která pramení z duše. Uvedeme-li vztahy do souladu, uvedeme sebe do souladu, a získáme díky tomu více energie i lásky. Protože láska je přirozená vlastnost duše.

Cestu k osvícení hledáme často jako možnost úniku z neutěšených a pro nás neřešitelných vztahů s lidmi, a tedy se sebou samými. Zejména těmi nejbližšími. A to nemůže fungovat. Neboť právě ti nejbližší nám nejjasněji ukazují naše vlastní problémy, které nechceme vidět. To, co nechceme vidět, nám pak brání v duchovním pokroku. Je to tak, že duše nás vede k meditaci, abychom si něco uvědomili, a poté nás vede z meditace zase ven, do světa, abychom to uskutečnili a poznali. Jelikož příčiny našich problémů jsou ukryty hluboko v našem podvědomí, není jednoduché je spatřit.

Konstelace odhalují to, co je skryté

Neviditelné Vědomí v konstelaci odhalí svoje řády. Chceme-li žít v radosti, musíme je následovat, učit se je vnímat. Ačkoli pro uvědomění si tohoto Vědomí je meditace na Ně nejkratší možná cesta, pro porozumění Jeho práci – tvoření, jsou nejrychlejší cestou konstelace. Poznání, prožívání Vědomí, nestačí hned k dosažení moudrosti. Moudrost se dosahuje zkušenostmi, pozorováním tohoto Vědomí v projevu. To je dlouhý proces. RK urychlují tento proces. Když jsou lidé otevřeni konstelaci, mohou v krátké chvíli získat zkušenosti, které by jinak sbírali mnoho let. Možná i mnoho životů. Lidé jsou nezřídka během RK překvapeni, kolik břemene si sami z neznalosti naložili na svá bedra. To, co se stalo nemůžeme měnit, ale naše reakce ano. A právě ty reakce rozhodují o utrpení nebo radosti.

Konstelaci hrají jiní lidé

Při RK si vybíráte představitele své konstelace z řad jiných účastníků. Oni postavením do vzájemných vztahů začnou zažívat pocity lidí, které představují, např. vaši rodinu. Jelikož jejich mysl není zatížena událostmi, které v rodině proběhly, nikoho nehodnotí, pouze prožívají interakci a je proto snadnější nalézt a rozpustit příčiny problémů. Tento obraz, ačkoli se odehrává mimo vaši aktivitu, působí ve vás a také v členech vaší rodiny, kterou konstelace představuje. Působí v duši – vědomí a ono s ním pracuje. Když je člověk pokorný, a tudíž otevřený, duše sama začne pomalu okolnosti měnit. Pocítíme to jako uvolnění, příliv nové energie, nových myšlenek a postupné zlepšení v tom, co se nám dosud nedařilo a neprávem jsme za to vinili druhé. V RK zažijete, jak opravdu všichni a vše je spojeno tímto neviditelným Vědomím. Jak Ono utváří ve vztahu k jedinci duši, ve vztahu k rodině duši rodiny a větších a větších celků, aniž by zaznamenalo sebemenší změnu.

Konkrétní případy konstelace

Dva lidi se rozvedou a najdou si nové partnery. Po čase se začnou hádat. RK vyjeví, že dosud nedali respekt svému předcházejícímu partnerovi. Protože se na něj stále zlobí, pouto mezi nimi trvá a nové partnerství o něj zakopává.
Další je příklad potratu. Partneři nechtějí mít ještě dítě a jdou na potrat. Dítě je zapomenuto, jako někdo, kdo tady nikdy nebyl, ale není to pravda. Po čase se rozejdou. Za odmítnutí života se platí něčím stejně hodnotným – vztahem. Vědomí vytvoří ten tlak zevnitř. Možnost nápravy je, když tu ztrátu oba nesou a dítě žije v jejich vzpomínce, pak se tlak rozpustí a systém znovu vyrovná. Proto je nesmírně důležitá zodpovědnost. Toto nás učí Vědomí. Život v těle je sice mentální iluzí, ale má svůj význam, učíme se zodpovědnosti a moudrosti.

Snad nejčastější případ problémů je odmítání jednoho z rodičů. Zvlášť patrné u lidí na duchovní stezce. Jako by nalezení Boha mělo nahradit chybějícího rodiče. Bůh se třeba nechá poznat i přesto, že někdo, kdo je Mu velice drahý – rodič – je odmítán, nerespektován. Ale pak znovu vytlačuje problém na povrch tak dlouho, dokud není rozpoznán – přijetí rodiče jako něco velikého – hned po Bohu. Nezáleží na tom, co rodič udělal, protože darování života slouží životu. Dítěti (ať dospělému nebo ne, pro rodiče jsme vždy dětmi) umožní přijmout a vážit si rodiče, když si uvědomí, že jej nemusí soudit, že na to dokonce nemá právo. Jiná síla je soudí. Ale co Bůh dítěti neodpustí, ani nemůže, je to, že dítě rodiče obviňuje a odmítá. Pokud se stalo v rodině něco špatného, dítě to špatné může přijmout jako součást svého osudu, své výuky a poděkovat rodičům za to veliké – život – který umožňuje se učit, duševně růst.

Život je veliký dar. Odmítání života je odmítáním dárce, Boha i rodičů. Život přichází od Boha prostřednictvím rodičů. Tedy rodiče jsou velicí a Bohem chráněni. Kdo je odmítá, odmítá na fyzické nebo duševní úrovni Boha, zatímco na jiné, duchovní úrovni jej hledá.
Kdo odmítá rodiče, může přijmout od Boha jen velmi málo. Pak také dávat může velmi málo.

Stejně tak je pro nás důležitý partner. Partner vždy vyjadřuje, co je v naší duši skryto. Jeho odmítání, je odmítáním jedné části naší duše. Často je to ta část, která Stezku nesleduje, stará se o pozemské záležitosti, ale patří k nám. Jenom ji nevidíme, ani nechceme vidět. Pak ale odsud nepřitéká energie radosti a síly. Pocítíme to při rozchodu. Bolest ukazuje, jak silné je naše pouto a smutek, že ztrácíme část sebe sama, se kterou jsme se neuměli domluvit.

Vážný je příklad dětí, které zůstaly po rozvodu s matkou, pokud ona haní bývalého manžela. Anebo obráceně. Dokonce i když je alkoholik, nemůže to před dětmi udělat. Může říci: "Má problémy, které nedovede řešit jinak, ale to není vaše starost. To patří jen jemu. Ale pro vás je to pořád váš nejlepší otec. Je v pořádku, že ho máte rády. My jsme si nerozuměli, ale já mu děkuji za to, že mi dal vás. Ve vás jej mám stále ráda." Takto jsou děti osvobozeny od tlaku následovat odmítaného rodiče v tom, co není správné, co přináší utrpení a zároveň jim umožňuje uchovat si vnitřní spojení. Toto spojení jim zaručí přítok energie, kterou potřebují od obou rodičů, aby se cítily úplné a svobodné. Odmítání rodiče má vždy za následek deprese a opakování jeho chyb. Jeden řád duše totiž zní, že je-li dětmi jeden z rodičů odmítán, pak duševní láska k němu zaručí, aby byly zrovna takové jako on. Je to také známé duchovní pravidlo: Co odmítáme, to si přitahujeme.

Partnerství

Partnerství funguje, když jsou si partneři rovni, když se tak berou, a když přijímají to, co si dávají. Problém je, když někdo duchovně pokročí a chce toho druhého měnit. Tím se nadřazuje, rovnost je porušena a to ničí vztah. Partner je dobrý takový, jaký je, je pouze jiný. A takový, jaký je, je v pořádku. My jsme si jej vybrali. Přesněji, naše duše si jej vybrala. A pokud on není pro nás v pořádku, pak ani my nejsme v pořádku. To je dost vážná věc. Pokud na partnera vytváříme tlak, tak on nemůže nic dělat. Jeho důstojnost mu velí, aby zůstal takovým, jaký je. Oba partneři se rozvíjejí nejlépe, pokud se berou a váží si jeden druhého takového, jaký je.

Samozřejmě, že se někam můžeme posunout a partner se může posunout jinam a společný osud třeba skončí. Můžeme se rozejít, ale musí tam být respekt i poděkování za to, co pro nás udělal. On s námi žil, takže nám pomáhal nést náš osud. Pokud to neuznáme, rozchod se nepovede. Nebude se nám dařit jiné partnerství a zůstaneme nešťastní. Naše duše nám ukáže, že jsme něco neudělali správně. Že jsme porušili její řád. Konstelace to rychle vyjeví. Proto je třeba být velmi opatrnými při uvažování o rozchodu a nejprve je třeba přemýšlet o tom, co mohu změnit na sobě.

Když přijímám partnera, nemohu od něj přijímat jen něco. Například jen jeho lásku nebo jeho osobu, ale jeho rodiče, sourozence nebo předchozího partnera, či děti ne. Tak to nefunguje. K partnerovi patří celá jeho minulost i současnost. Tu si bereme s ním, a když to popřeme, budeme mít problémy, duše s tím nebude souhlasit. Partner je v podstatě svými rodiči, jakož i my jsme plně svými. Má fatální důsledky to popírat. Když pomine zamilování, plně se to projeví. Pak se projeví, zda jej přijímáme takového, jaký je, anebo se díváme na obrázek, který jsme si vytvořili ve vlastní mysli. Obrázek se jednou musí rozplynout jako sen a my z toho nemůžeme vinit partnera. Pokud si někoho bereme s tím, že ho změníme, tak náš vztah odsuzujeme k nezdaru hned na počátku. Musíme si uvědomit, že každý, stejně jako my, má dobré i špatné stránky a je nutné to uznat a přijmout. Pak se může rozvíjet láska na docela jiném základě, pevnějším, trvalejším, než je prchavá zamilovanost. A mezi partnery může rozkvést květ důvěry, který oživuje lásku.

Láska

Lásku podporuje, když si druhého vážíme, dáváme to najevo, a když s láskou přijímáme to, co nám druhý dává. Lásku také podporuje, když si vážíme partnerovy touhy a uspokojujeme ji s láskou. Jakmile partner touží víc než my a my jej uspokojujeme s pocitem povinnosti, dostáváme se do nadřazené pozice, a ničíme tím vztah. Nikdo se nemůže cítit nadřazený, že jeho touha je menší. Lásku podporuje, když partnerovi dáváme najevo, že jej potřebujeme, a když cítíme, že on potřebuje nás. A když podporujeme dynamickou nerovnováhu mezi dáváním a přijímáním. Lásky dáváme vždy o něco více, než dostáváme a toho špatného vracíme vždy o něco méně. Tak se hádky pomalu mění opět v lásku a partneři se po určitém vzdálení, které může být pro vztah také léčivé, opět začnou přibližovat. Nejedná se tu o odpouštění. Odpouštění ničí lásku, ani nesahá hluboko, neboť se tím nadřazujeme a rušíme možnost výměny v dobrém i špatném. Vzájemná výměna dobrého i špatného upevňuje vztah. Je důležité, aby se negativní výměna opět obracela v pozitivní a partneři si mohli udržet pocit radosti z toho, že jsou spolu. Pokud negativní výměna trvá dlouho, je jedinou šancí přijmout léčivé zapomínání a žít TEĎ. Udělá se tlustá čára. Pak je znovu možné začít s pozitivní výměnou. Jinak se partneři odsoudí k neštěstí. Pokud neuspokojivé partnerství trvá přes všechny pokusy o zlepšení příliš dlouho, měli by se oba partneři zbavit iluze, že to bude lepší a smířit se a pracovat s tím, co je. Pak oba mohou nalézt způsob, jak žít šťastně, ačkoli jim to spolu neklape.

Sex vytváří pouto, je před láskou

Nejmocnější síla, kterou se projevuje Šakti v nás, tvořivá síla, je sex. Nikdo ji nemůže odolat. Ona povolává jedince do služby a roztáčí kolo karmy. Sexem se vytváří pouto, ne láskou, ale pokud je sex prováděn s láskou, pak mezi partnery vzniká pouto, které nemůže být rozpuštěno. Když se dva milující lidé dívají s láskou do očí, tak se propojují na hluboké úrovni. Sex ale má své důsledky. Vede k těhotenství. Je to riziko, které milenci podstupují a toto riziko zvyšuje magickou sílu sexu. Proto je nutné chovat se rozvážně. Lidé, kteří upřednostňují volnou lásku v naději, že se tak zbaví bolesti z neukojené touhy, musejí zaplatit daň v podobě mělkých vztahů. Každým sexem vzniká pouto. Má-li člověk mnoho partnerů, tato pouta vážou jeho duši a on pak má velké potíže navázat trvalý a hluboký vztah. Protože každý další vztah má slabší pouto. To je daň za možnost střídání partnerů, za možnost nevěry. Láska může být s dalším vztahem větší, ale pouto menší, takže i její trvání bude menší. Když začnou problémy, partneři se rozejdou snadno, bez boje. Sex je před láskou, láska tak silné pouto nevytváří. Sex slouží Bohu v jeho tvoření, proto je tomu tak. Je chráněn, i když jsou okolnosti "nemorální". Sex stojí mimo morálku.

Pouto vzniká i při sexu z násilí nebo incestu. Aby mohlo být rozpuštěno, musí být partner respektován, ať to byl kdokoli. Když je odsuzován, je pouto posilováno negativním způsobem a možnost navázání nového vztahu je znemožněna. Léčivá věta, která směřuje k duši, může znít: "Uznávám, že jsi byl můj partner, ačkoli okolnosti byly strašné. Přijímám to jako svůj osud, protože se to stalo, ale důsledky patří tobě, ne mně."

Všechno je přítomno v nás

RK ukazují, že vše je v nás přítomno a my jsme přítomni ve všem. Řešení vždy spočívá v naší duši. Když problém vyřešíme v sobě, energie dorazí i k těm druhým. Po konstelacích je časté, že se nám sama ozve i druhá osoba, s níž vstřícný kontakt nebyl dlouho vůbec možný.

Není proto dobré hned po konstelacích spěchat s nějakým vlastním řešením. Je třeba i tady nechat konat duši a být jen otevřený. Tichý, jak upozorňoval Maháriši. Duše sama připraví podmínky, a pak teprve ukáže tomu človíčku, jak jednat. Ale jakmile člověk převezme aktivní roli, duše se zase stáhne a obraz vytvořený konstelací zmizí a problémy se vrátí zpět.

Jsme sjednoceni úplně se vším, v konstelacích to můžeme prožít jednoduchým, nádherným způsobem.
Je snazší přijmout konstelaci pro lidi, kteří už na sobě pracují, protože pro mnohé to může být otřes. Někdy přicházejí za mnou lidé, kteří chtějí, abych jim dal zapravdu a pomohl jim změnit toho druhého. Kdybych to udělal, ztratili by šanci cokoli zlepšit.

Matka je svatá

Pro některé je těžké přijmout jiný postoj například k matce. Vždyť jim tolik ublížila a oni ji teď mají přijímat s láskou. Neuvědomují si, že tím nyní nesmírně ubližují sobě. Matka nosí zárodek v sobě, dítě je plně závislé na ni, proto je u Boha svatá! A je to tak. Kdo ji odmítne, má vážné potíže, duše mu to neodpustí. Duše ví, co pro ni matka znamená. V matce se zrcadlí Božská Matka.

Pokud se matka nechovala dobře k dítěti, tak jen proto, že sama nedostala lásku, mnoho trpěla a nenaučila se lásku dávat. Pokud je dítě dospělé a matku odmítá, pak v negativním předávání bude pokračovat. To je zákon Vědomí. Dospělý může jednat, a tím negativní předávání obrátit v pozitivní. Už se nemůže vymlouvat na to, co nedostal v dětství.

Každý může přijmout toho, kdo mu ubližoval do srdce, aniž by mu chtěl odebírat důsledky jeho činů. "Patříš ke mně, ale důsledky tvých činů nechávám tobě." Toto je léčivá věta pro duši. Bert Hellinger, Němec, od kterého se všichni konstelace učíme, objevil mnoho léčivých formulek pro duši a na konstelacích se s nimi lidé setkávají a prožívají jejich hojivý účinek.

Konstelace a džňána

Přístup ke konstelacím odpovídá metodě džňány. Je to výuka být tady a teď. Být přítomen v tom okamžiku a být pozorovatelem toho, co probíhá. Nenechávat se emočně vtáhnout, nedovolovat mysli hodnotit to, co probíhá. Vlastně celé utrpení pochází z hodnocení mysli. Když se něco stane, tak se to stane strašným, až teprve tehdy, když tomu dáme nálepku: "Je to hrozné. Tohle se nemělo stát." V tomto bodě teprve vzniká trápení. Takové věty působí na duši jako jed. O co více jsou před námi v tomto přijímání událostí života tzv. primitivní národy anebo materiálně zaostalý Východ. O co šťastněji tihle lidé dovedou žít v nesrovnatelně horších existenčních podmínkách. Tady leží pádná odpověď Západu na mylnou domněnku, že technický pokrok přinese lidstvu šťastnější život. Setkáváme se s pravým opakem. Život je pohodlnější, nikoli však šťastnější.
Konstelace jsou tichým soustředěním do nitra. Stávají se přirozenou meditací. Učí vnímat naše nitro, naslouchat mu a nechávat jej vyjádřit se v našem pohybu, jednání. Je to učení pozorování pocitů až do jejich vymizení. Čím méně slov, tím je proces účinnější. Samozřejmě, něco je nutné sdělit. Vnímá to duše i duše těch, kteří patří do systému (např. rodiny) a nejsou fyzicky přítomni. Tato sdělení hovoří přímo k duši. A člověk také poznává, že duše vždy vnímá jeho slova. Proto se v životě učí lépe se slovy zacházet. Slovy i myšlenkami.

Po prvních konstelacích se ve mně na chvíli rozhostil smutek nad bezmocností člověka před tlakem rodinného systému. Každý je povolán sloužit svému rodinnému systému, nese si v sobě vliv několika generací a odžívá si jejich osud (který je i jeho osudem) a není z toho úniku. Samozřejmě jedna cesta je – plné osvobození ve smyslu džňány. To bylo pro mě smutné zjištění, protože kdo z běžných lidí má tuhle možnost. Samozřejmě, že každý, ale nedokáže to každý. Například u těžkých osudů, incestů a znásilňování, kdy oběť z nevědomosti přirozeně odsoudí násilníka, tím spíš, pokud je to rodič. Nevědomě se tak odsuzuje k tomu, aby mnoho trpěla a předávala utrpení dál.

Přesto RK ukazují možnost, jak traumata překonat a vést šťastný život. Znamená to být přítomen a jít do života naplno. Být přítomen tomu, co probíhá a říci tomu "ano", souhlasím. "Ne," je fatální, neboť se nemohu vyhnout tomu, co se událo anebo udává. "Ne," popírá duši, a proto vede k utrpení. Učit se dívat a vidět realitu takovou, jaká je! To je ta nádherná možnost pro každého – být s Bohem v souladu. Nikdo se nemůže vyhnout setkání se smrtí někoho blízkého. Když ji přijímá jako součást života a uznává ji stejně jako život, pak se postupně bolest ze ztráty promění v mír. Oba naleznou mír. Živý i mrtvý. Konstelace ukazují, že všichni jsou stále přítomni, živí i mrtví. A mrtví podporují živé, pokud jsou ctění. Stejně nás upomínal Maháriši před svou smrtí: "Kam bych šel? Jsem stále zde."

Být v přítomnosti, to je ta džňána, moudrost, poznání, která umožňuje prožívat utrpení a zároveň být mimo ně. Protože jakmile něco potlačím, co ke mně patří, pak to začne působit zevnitř destruktivním způsobem. A ačkoli se mi podaří přímé konfrontaci vyhnout, později mě dostihne v depresích, nemoci, či jinak. Vytlačit, co ke mně patří, nelze nic. Člověk se nikdy nezblázní, protože se něco hrozného stane, ale protože to nepřijme, neuzná.

Mám s tím vlastní zkušenost. Rodiče měli autohavárii. Já jsem to nepřijal. Odsoudil jsem život za nespravedlnost. Tím jsem odsoudil i svoji duši. Těžké psychické problémy nenechaly na sebe dlouho čekat. Trvaly rok. I tady se ukázalo, jak je i to špatné ve skutečnosti dobré. Tento prožitek mě nesmírně posunul dále v chápání světa i Boha a pomohl mi ohromně se otevřít životu, a tedy Bohu a čerpat z něho netušenou energii. Dnes celý rok "temna" považuji za jeden z největších darů v mém životě.

Řešení utrpení

Představitelé rolí se učí tiše stát a dívat se pouze do očí a nechávat tak probíhat vnitřní proces, proces duše. Pak najednou napětí, které na počátku cítili, mizí a mohou se přiblížit. Poznávají, že člověk není ani tělo, ani myšlenky, které se neustále proměňují. Je jenom čistým vědomím, duší. Ona v jedné chvíli na sebe může vzít pocity někoho úplně cizího a ve druhé zase své známé pocity, v jedné chvíli může cítit, že s tímto člověkem nikdy nic nechce mít společného a ve druhé k němu cítí čistou lásku. Toto vědomí může vzít na sebe podobu kohokoli či čehokoli, také chování se může v okamžiku naprosto změnit, a přesto pocit "já jsem" stále neměně přetrvává. Osoba může díky konstelaci poznat, že se ji vlastně nic nemůže stát a nestává a získat velké povzbuzení i odvahu pro život.

Když se díky RK uvolní překážky v mysli, jedinec se najednou cítí volný, čistý a druhé zažívá zrovna tak. Najednou je zde láska, kterou hledal. Pak je řešení jednoduché a smíření snadné. Rozpory jen blokují tok naší energie, nic víc. Energie potom houstne a vytváří těla. Pak se člověk zbytečně táže, proč trpí. A mudrci odpovídají, "nikdo netrpí, a přece utrpení existuje". Utrpení existuje, ačkoli trpitel je vysněný, iluzivní.
Cesta ven z utrpení je tedy možná i pro běžného člověka, který se nezabývá denně meditací. Je možná, ale obtížná. Člověk se nechce vzdávat svého ega a jeho tužeb. Přesto pro něj konstelace mohou být tím prvním krokem k uznání toho, že Něco je nad ním, co je třeba nanejvýš respektovat. Je snazší prožít si svoji duši v konstelaci, než se k ní prosekat džunglí myšlenek mačetou přímé meditace. Jenomže bez meditace bude džungle zarůstat dál.

V počátečním nadšení jsem vykládal o konstelacích lidem bez rozdílu ve snaze otevřít jim oči. Výsledek byl smutný. Spíš jsem si vysloužil rozhořčení anebo útrpný pohled. Oni věřili, že si svůj život řídí sami, a že rozhodují svoji vůlí. Tak jsem mohl pozorovat, jak si každý člověk vytváří své utrpení. Utrpení existuje, zní jedna z Buddhových "ušlechtilých pravd", ale duše trpí až tehdy, když se s trpitelem ztotožní, když člověk začne být konatelem. A konatelem začne být, když si řekne: "Tohoto se zbavím a toto získám, pak budu šťastný."

Závěr

Je možné toho mnoho napsat o konstelacích. Ale nenahradí to jedinou zkušenost. Stejně jako u Poznání, Džňány. Jak pravil Maháriši, "jediný prožitek nahradí spousty knih, knihy samotné to nedovedou." Přesto mohu knihy Berta Hellingera jenom doporučit. Mezi všemi pak "Skrytou symetrii lásky". Konstelovat lze cokoli. Rodinné, osobní, pracovní i duchovní problémy. Všechno lze personifikovat a postavit do konstelace. Vždyť i člověk je jenom personifikované Absolutno. Vše je jenom zdánlivý tvar Vědomí.

Konstelací se můžete zúčastnit také v Oldřichovicích u Třince u autora článku. Nejbližší termín je 26. srpna 2006 v Oldřichovicích.

zpět