SatGuru.cz

Autor: Rostislav Tomanec

Puttaparthi – pohádkové město v ohnivém údolí naplněném Láskou Satya Saí Baby.
Opice na perónech Thirupatti.
Loučím se s dětmi ve slamech u letiště v Bombaji.

Pátek 8. 4. Podivný sen. Daršan Satya Saí Baby

Budím se sám ve tři hodiny. Mám čas si těsně před úplným probuzením projít pozpátku svůj sen: Na poslední chvíli stavím tratě na závodech, těsně před tím než nastupuje první lezec na trať. Na lezecké stěně jsou moje veliké klíče od domečku. Závody mívaly pro mě největší důležitost, stavění tratí byla moje hlavní profese. Co má nyní největší důležitost je Poznání, meditace. Proto mám odevzdat klíče od pokoje, což znamená, jet za Saí Babou. Vypadá to, že návštěva Saí Baby má pro mě velkou důležitost a stihnu ji na poslední chvíli.
Namísto v Mamalapuram u moře, kde mám již měsíc dopředu dohodnutou schůzku s Mirkou, se objevím na meditaci s osmdesátiletým avatarem pět set kilometrů opačným směrem. Ve čtyři na mě do okna zavolá děda. Zvednu batoh, pokloním se obrázku Mahárišiho, poděkuji domečku za nádherné pohostinství a spolu s dědou vyrazíme noční tmou k bráně Ramanašramu. Tady nás vítá můj známý hlídač. Odevzdáváme mu klíče.
V půl páté se již řítíme ve skákajícím autobusu po nerovné silnici dál od Arunáčaly. Je mi velmi, velmi smutno a nemohu to ovlivnit. Duše cítí bolest jakoby opouštěla svou matku. Najednou se zprudka rozbrečím do dlaní, schovaný za karimatkou. S touto emocí odejde bolest pryč a od té chvíle opět prožívám pouze čistou a radostnou vnitřní extázi. Do 250 km vzdáleného patnáctimilionového města Bangalore jedeme 6 hodin krásnou krajinou lemovanou skalnatými hnědočervenými hradbami nevysokých hor. Vesnice, ve které jsem pocítil touhu vystoupit, byla obklopena právě takovými skalami a jmenovala se Krishnagiri.
V autobuse opět řve video. Můj spolucestující v bílém rouše i čepičce si mi stěžuje na hlasitý film, který se skládá z rvaček a zamilovaných scének, padají asi sem tam i nějaké nadávky. Doporučuji mu nevěnovat filmu pozornost. - "Dýchej v páteři a uvědomuj se tam tak dlouho, dokud nevpluješ do Ticha. Tam žáden hluk nemůže vstoupit. Toto Ticho není na ničem vnějším závislé." - Kýve na souhlas, ale potěšený nevypadá. Děda ke mně přilnul. Dal mi číslo na mistra jménem Balshekar v Bombaji, který byl žákem Nisargadatty Maharadže a ten zase Maharišiho. Návštěvu jsem ale vnitřně necítil a také s v Bombaji ukázalo, že už je telefon přečíslován. Měl jsem přibližnou adresu, ale nechtěl jsem po ní pátrat.
Cestou do Bangalore se dvakrát stojí půlhodiny na větší zastávce. Dávám si dvě kávy s mlékem z velikého měděného samovaru. Kávy nejsou silnější než naše kakao. Na jídlo masala dosu, ostrý zeleninový karbanátek za dvě rupie. Děda říká, že na takovém "unpleasent" místě jíst nebude. Mně se naopak líbí tyto pouliční přístřešky se samovary a velikými hrnci na plotně nad otevřeným ohněm. Oprýskané lavice a prostí přirození Indové z ulice.
Bangalore je rozložité město, jedeme jím skoro hodinu než zastavíme na centrálním stanovišti. Můj starší přítel tady přestupuje do autobusu na jih, směrem k Mysore. Já pokračuji na sever a děda mě ještě doprovodí k autobusu do Puttaparthi, což není nikdy snadné nalézt. Nápisy totiž nejsou skoro nikdy psány abecedou. Přistaví nám luxusní autobus, jehož jedinou zastávkou je ášram vzdálený 150 kilometrů. Za komfort platíme 108 Rs. Udělám drobnou naivní chybičku. Přistoupí ke mně zřízenec v modrém plášti a přesvědčuje mě, že si mám dát batožinu do rozložitého kufru vzadu, že bude zamčený. Nechám si batoh hodit do prachu prázdného prostoru, ačkoli ostatní cestující tutéž nabídku viditelně odmítají. Samozvaný zřízenec si bere 5 rupií. V autobuse se ptám průvodčího v zelené uniformě, zda je to bezpečné. Odpovídá, že ne. Vracím se rychle pro batoh. Zavazadlo je nedotčené, zato podvodník je už pryč.
Do autobusu vcházejí nabízet své zboží podivní obchodníci. První předvádí ocelovou trubičku, kterou vtlačí do citronu a ukazuje, jak šťáva rourkou vytéká do plechového poháru. Pak nám každému hází zboží na sedadlo a žádá 25 Rs. V dalším kolečku si vybírá zabalenou věcičku zpět anebo penízky. Pokušení koupit jsem odolal. Další na řadě je mladá obchodnice se svým smutkem. Zatímco se zoufalým, uplakaným výrazem a sklopenou hlavou opírá o řidičův chráněný box, její sestra roznáší ústřižky s následujícím textem: "Prosím přispějte mé sestře na věno. Jsme z chudé rodiny a moje sestra je nešťastná, že se nemůže vdát, protože otec na věno nemá." Asi dvanáctiletá sestřička je tak milá a usměvavá, že ji nějaké drobné dám. Pak se projdou kolem sedadel ještě nějací zkroucení žebráci a můžeme vyjet. Málokdo něco dává, proud žebráků nebere konce po celý den a všude. Sám jsem si řekl, že denně rozdám zhruba 10 rupií.
Po sto kilometrech stojíme u nějaké větší restaurace na okraji malého městečka. Jsem pořádně hladový. Vcházím dovnitř, abych se porozhlédl po něčem, co mě osloví, když v tom projdu kolem velikého obrazu Satya Saí Baby a osloví mě On. Prostoupí mě intenzivní závoj jeho energie. Jsem jí úplně absorbován. V tichém překvapení vyjdu ven druhou stranou na dvůr. Projdu kolem páchnoucí strouhy, za kterou se rozkládá smetiště. Nějaká prasátka přede mnou utekla. Je jedna hodina odpoledne. Slunce nesnesitelně pálí, ale po devíti hodinách v autobuse mi je to příjemné. Vzhlédnu k obloze a zavřu oči. Představím si své vědomí ve slunci a odtud se dívám na jeho zář, která prostupuje a proměňuje mé tělo ve zlatožluté světlo. Najednou vnímám, jak mě má mysl opouští. A co zůstává? Nevím, je to nádherné, čisté, jemňounké, netělesné a snad bez myšlenky. Na jídlo zapomínám a sednu si v autobuse do meditace. Pomalu přecházím do spánku plném živých vizí. V tichu a míru se pohybuji neznámými ášramy uprostřed bílých zdí.
Probouzím se. Autobus se poněkud rychle řítí prázdnou úzkou silnicí na náhorní plošině v čarokrásné polopoušti. V dálce se rýsují nízké hřebeny hor. Rudý písek, balvany, ojedinělé stromy kolem cesty a malé, od sebe vzdálené vesnice. Trochu jsme se zdrželi. Je půl třetí. Kameny kolem cesty signalizují ještě třicet kilometrů. Nestihneme ve tři daršan! – "No, ale raději jeď opatrně," - říkám v duchu řidiči, který mě ale vůbec neposlouchá. Znovu se za uši drásajícího troubení řítí v plné rychlosti vesnicí kolem stáda koz. Nakonec nás zastaví zúžený přejezd potoka a volský potah v protisměru. K okénkům se nahrnou hezky oblečené větší děti a natahují ruce. Dostanou dva malá "fruka" od rodiny Indů přede mnou.
Přesně v 15 hodin vjíždíme do Puttaparthi. Vítají nás roztomile barevné budovy, pestře kýčovité stavby škol, nemocnice, hudební college, muzea a také ohromné sochy Šivy a Hanumana na kopci nad městem. Růžová brána nás vpouští do centra. Zastavujeme po sto metrech na malém parkovišti.
Sotva vystoupím, obklopí mě rikšové a už mi chtějí sundat batoh a naložit do motorky s kabinkou. Křičí, "ášram, ášram". Máme zpoždění, spěchám na daršan. Avšak říkám si, podívám se ještě za roh, jak je to daleko, a pak někoho vezmu. Za rohem je brána do ášramu…
Procházím kolem veliké otevřené haly, jejíž strop, položený na sloupech, je tvořený dolů otevřenými krychlovými kazetami. Zřejmě aby zadržely energii v sále. Baba je přítomen. Není pochyb. Jeho energie mě zalévá jako balzám. Vepředu vidím úschovnu batožin. Můj velký batoh sice nechtějí umístit, ale přemluví je moje nadšení a odhodlanost. Ponechám si knihu, ve které mám fotografie, které chci "nabít" a jdu k hale. Ze schodů do sálu jsem vrácen. S knihou se dovnitř nesmí. Vracím se do úschovny a běžím zpět. Mohu po schodech nahoru do sálu, zato jsem zastaven zde. V kraťasech a tílku se dovnitř nesmí. Zase běžím zpátky do úschovny. Tady se už z dálky na mě smějí. Poprvé v sále. Jsem požádán projít rámem s detektorem. Detektor pípá. Běžím do úschovny s kapesním nožem. Vracím se. Znovu pípá. Odevzdávám zapalovač. Pípá. Do připravené krabice vhazuji propisku. Konečně jsem vpuštěn. Uf!
Mám štěstí, zaplněna je asi jen polovina haly, a proto mohu být dosti vepředu. Muži a ženy jsou od sebe odděleny oplocenou dráhou. Odhadem jsou zde tak dva tři tisíce lidí. Kráčím dopředu k mohutnému snad mramorovému sloupu, jaké nesou střechu a pokládám na dlážděnou podlahu svoji karimatku. Sedím asi ve dvanácté řadě, tak třicet metrů od plůtku, který odděluje piedestal avatara - dva sloupy s růžově, žlutě a modře zdobenými vějíři, které podpírají nádherný a pestrý baldachýn. Nebesa září zlatou, červenou, růžovou a nebesky modrou barvou. Po obou stranách hnědých lesklých sloupů stojí zlatí lvi s rudým věncem kolem hlavy. Pod baldachýnem se ukrývá otevřená svatyně se sochou Ganéši, boha moudrosti a štěstí. Obě blankytně modré zdi po stranách vchodu zdobí barevné plastiky tančícího Šivy. Zlatožlutý podstavec sochy a zlatožluté schody sestupují k béžově žlutému křeslu na červeném koberci před svatyní; tady sedává avatar.
Sál se náhle rozezní mohutným zpěvem mantry "saí rám, saí rám", která tady jinak znamená cokoli: Pozdrav, zavolání, upozornění i nesouhlas… Mantra "saí rám" oznamuje, že přichází očekávaný Mistr. Je půl čtvrté, stihl jsem to. Od západní brány vjíždí do sálu malý červený a otevřený elektromobil s vysokou stříškou chránící řidiče i cestující. Za řidičem a spolujezdcem v bílé róbě sedí mírně nahrbená kučeravá postava v oranžovém rouchu sanjásina. Halou proniká úžasná neviditelná síla, která mě doslova znehybní. Rozpouštím se v její nádheře. Tedy přece uvidím Saí Babu!!! Autíčko krokem projíždí kolem prvních řad. Pomaličku mě míjí ve vzdálenosti asi dvanácti metrů. Ovane mě silný příliv nehmotného Světla a Blaha. Baba někdy natahuje ruku a přijímá dopis s prosbou oddaného. Jindy dokonce vystoupí a někomu ze svých věřících naslouchá. Tito věřící jsou oděni v bílých kalhotách a košili, modro bílý šátek zdobí jejich ramena. Vypadají jako námořníci. Jsou to pravděpodobně stálí obyvatelé ášramového okrsku, který se rozkládá v délce jednoho kilometru. Tyto modro bílé pásy sedících lidí tvoří první pět až osm řad a také široký pruh po stranách i vepředu před svatyní Baby.
Po třiceti minutách přehlídky auto dojede na pódium za nízkým plotem. Saí Baba se za pomocí dvou oddaných, kteří vedle něj dřepí, došourá ke křeslu. Posadí se a zvolna otáčí hlavu do všech stran sálu. Gestem ruky posílá energii anebo naznačuje zápis změny osudu. Zavřu oči, abych se soustředil na jeho vědomí ve mně, ne na osobu. Ceremonie trvá necelou hodinu. Je nesnesitelné horko ze stovek dýchajících těl. Po zádech, pažích i nohou mi stékají řeky potu. Vydržet v meditaci je náročnou zkouškou i pro trénovaného jogína. Hala zpívá řinčivé popěvky, které doprovází hlasitá ryčná muzika. Poté Baba odchází do místností kamsi vzadu za svatyní. Zřejmě dává osobní daršany nejbližším oddaným. Rámus ječivých tónů ještě zesílí. Po další vyčerpávající hodině anebo dvou se objeví avatar naposledy. Nasedá do elektromobilu a za mohutného chóru: "Saí rám," opouští scénu. Jsem vyčerpán jako po boji.
Beru si batohy – jeden 60ti litrový veliký a jeden malý 25ti litrový – a vydávám se na kilometrovou pouť táborem. Přitočí se ke mně mladý Íránec a snaživě mi dělá průvodce. Není mi to po chuti. Avšak skutečně mi pomáhá. Je prostoupen onou povrchní euforickou, nasládlou láskou a nadšeně vypráví o ášramu. Jdeme směrem k recepci a potkáváme západní, spíše mladé lidi v podobně euforické náladě. Nu což, nic jiného jsem tady ani nemohl očekávat. Pořád je to mnohem lepší, než aby se honili za klamnými smyslovými i materiálními požitky doma. V úřadu si mě vyfotografovali, zaplatil jsem pouhých dvacet rupií za noc a s potvrzením v kapse vyrazil, již sám, hledat svoji noclehárnu DD 2. Společná ubytovna – dormitory – se nalézá až na konci ohrazeného prostoru. Na konci dvou dlouhých řad ubytoven, které tvoří bílou zděnou alej kolem rovné betonové ulice. Ani tam nedojdu. Zahnu na louku mezi balvany mimo domy a u nějakého vcelku čistého smetiště rozbalím svůj stan. Je večer, setmělo se. Vařím si na poslední kostce lihu polévku. Kolem vařiče běhají mravenci. Začíná koncert cikád. Nádhera, nikdo mě nepřichází vyhodit.

Sobota 9. 4. Nejúžasnější místo je Puttaparthi. Opičky na skútru

Před spaním si ve stanu ještě čtu v knize Sláva Arunáčaly. Rozptýlený svit vzdálených lamp mi postačuje. Pouhých pár řádků z této knihy ve mně vyvolává jemně blažený a láskyplný stav duše, ve kterém hluboce usínám.
Probouzím se ještě za tmy. Balím stan a jdu na daršan, neboť mi bylo řečeno, že začíná už ve čtyři ráno. U haly zjistím, že to znamená, že se hala ve čtyři otevírá a lidé si mohou obsadit a držet svá místa. Baba přichází až o půl osmé. Jdu si zpátky lehnout na louku za dormitory. Trochu mě ruší štěkající psi. Přikryji se moskytiérou a spím do půl sedmé. Pak se jdu teprve ubytovat. Hlídající sevak (služba), starší muž v bílém rouše s modrým šátkem, na mě hledí podezíravě, když čte papírek se včerejším datem. Přesvědčím jej odpovědí, že jsem si spletl dormitory a spal jinde. Kupodivu to stačí.
V dormitory jsou tři řady železných postelí s drátěnou výplní a halda molitanových nebo slaměných matrací. Najdu si volnou postel vzadu v rohu u koupelen. Odložím batohy do betonových polic za postelí a místo "zabalím" do Světla v naději, že se mých věcí nikdo nedotkne. Odcházím na daršan.
Sandálky, dlouhé tenké béžové kalhoty, žluté tričko s krátkým rukávem a pod paží karimatka, tak vyrážím na dlouhou pouť chrámovým městečkem. Cestou mezi panelovými domy, kde je ubytování pro předem ohlášené skupiny, se nechám zlákat na mléčný koktejl. Objednám si banánový za 5 rupií a sednu si s ním na hladce střižený trávník. Kolem mě se motají přítulní toulaví psi. Je po sedmé hodině a stánkář již balí, chystá se také na daršan. Popohání mě významnými gesty. "Klid," ukazuji.
V sále si opět vyberu asi dvanáctou nebo patnáctou řadu u sloupu, kde je méně lidí, protože je kolem sloupu horší výhled dopředu. Toho já využívám, neboť dopředu zas tolik vidět nemusím, stačí když mě ovane Světlo jeho duše. - To je krásné, já to tady píšu a hned to prožívám, duše ihned vyvolává jednou poznaný prožitek. – V sále vydržím do deseti hodin, to už slunce mocně pálí skrz plexiskla ve stropu. Zažiji naprostou nehybnost těla. Z dlaní mi doslova srší elektrizující jiskření. Velká síla shakti je ve mně.
V prostoru vyhrazeném pro oddané v modrém šátku občas někdo vstane, nakloní se k Babovi přes ohrádku, podá mu dopis anebo jen vysloví své přání. Svámi (mnich) jenom pokývá svou velikou střapatou hlavou. Takto k němu postupně přistoupí několik chlapců. Jednoho žáčka obdaruje. Svatý muž zatřepe rukou a v prstech se mu objeví řetízek s medailónkem. Publikum se odvděčí mohutným aplausem. S těmito avatarovými "zázraky" vychází barevná brožurka. Svami však za svůj největší zázrak považuje Lásku. S tím lze jen souhlasit
Po skončení daršanu se projdu na kopeček za halou. Jsou zde krásné stromy, z jejichž větví vyrůstají liány, které se zakořeňují v zemi a vytvářejí nový kmen. Nádherně se pod nimi medituje. (To je úžasné, já tam doslova jsem fyzicky, já to cítím…) Na okraji lesa stojí velká cedule: "Meditation is observing the breath." Meditace je pozorování dechu. Cestu na kopec zdobí mnoho podobných cedulí, jako například: "Smyslová radost je stav mezi dvěma bolestmi." A další hesla, která ukazují směr k Pravdě, do nitra a nabádají věnovat čas praxi, než povrchním zábavám, a tak dosáhnout bezbřehé boží Lásky, která se rodí v Srdci, a která neodchází.
Na kopci je malebná kopulovitá stavba muzea a pěkný pohled na ášram i město. Kolem poledne se vracím zpět. V parku obklopeném panelovými ubytovnami se nachází také jídelna. Poprvé se tady těším na jídlo. Když přijdu blíž, spatřím, jak se po schodišti prohánějí opice. Jídlo počká. Hra přírody mě vždy upoutává především. Mladé opičky naskákali na odstavený skútr. Čtyři z nich sedí na řídítkách a dvě se zhlížejí v zrcátku, není to nádherné? Pro rozzlobeného majitele motorky není…
Jdu se najíst. Jsem více než mile překvapený. Člověk si sám vybírá z množství příloh i omáček, k tomu placky, sladké kuličky, zelenina, všelico. Porce zhruba za 2 rupie. U vedlejšího stolku sedí pokladník, který všechno jedním pohledem spočítá, v tom jsou Indové mistři. Dokonce odhadne, jestli vám na rýži nalili jednu anebo dvě naběračky šťávy. Platím 23 rupií (12 korun) a tác sotva unesu. To jsou hody.
Odpoledne prospím a ve tři hurá na daršan. Baba je velmi pracovitý. Ukazuje se dvakrát denně bez výjimky. To i Amma v Nemamu si brala pondělí a úterý volno. Dnes je sobota, Velikonoce, Babaji je obzvlášť aktivní. Zapomněl jsem uvést, že ráno každý z tisíce lidí dostal zabalenou sladkou placku v papírovém sáčku jako prasádam – požehnané jídlo. Pochoutka. Teď odpoledne světci dokonce přistavili řečnický pult a Baba přednášel. Jak jinak, než o lásce. A taky trochu kazil děti, když jim vštěpoval do hlavy, že školní vědomosti je sice dobré znát, ale k poznání, k Pravdě a Lásce je samy o sobě nedovedou. K Ní je dovede jen pokora a odevzdanost k Bohu, meditace, služba bližním a skromný nesobecký život. No, je to tak. V ášramu bydlí už od útlého mládí mnoho školáků a Baba v Puttaparthi pro ně nechal zbudovat také několik škol. Předpokládám, že sem odcházejí děti z celé jižní Indie. Projev je překládán do angličtiny (ačkoli avatar sám anglicky umí) obzvlášť horlivým stoupencem. Jeho přesvědčující řev do mikrofonu mi připomíná spíše propagátory jiného režimu než Lásky. Odcházím meditovat do zadu sálu. Po dvou hodinách to již nevydržím a vracím se ke své dormitory, za níž je už jen betonová zeď a skály!
Milované skály! Zeď končí právě u této skalní stěny, která se zvedá velmi pozvolna, takže je snadné na ni vylézt a ocitnout se tak ve volné krajině. Stoupám až na vrchol. Nacházím zde mladý pár z Ukrajiny a Gruzie – rusky mluvících lidí jsem potkal zde i u Kalkiho nejvíc ze všech. Zřejmě po éře stalinismu a socialismu touží po opravdové Lásce z Evropanů nejvíce. Vrchol je však dostatečně široký nato, aby si každý vybral svůj vlastní tichý kout mezi skalisky. Výhled na západ, kde slunce pomalu klesá do pouště je podobný jako v Západních horách nad Luxorem v Egyptě. Krásný rudohnědý písek, osamělá skaliska a taktéž osamělé oázy stromů a palem. Puttaparthi je odtud vidět jako maličký shluk budov v širokém pouštním údolí mezi horami. Za městem se od východu na západ ohýbá široké vyschlé koryto řeky a v dálce za ní vystupují z roviny pusté kamenné, celkem i vysoké, hnědé hory. V dálce na jihu vidím z jednoho útesu vykukovat hlavu desetimetrové sochy Hanumana, opičího hinduistického boha.
Sotva si přečtu pár stránek z Maharišiho práce "Zkoumání Já (Self - enquiry)", zlatorudé paprsky slunce pohltí mlhovina. Úplně se setmí. Sestupuji opatrně dolů. Kameny ještě vyzařují denní žár. Na hady raději ani nemyslím. Dosud jsem je v Indii zažíval jen z vyprávění, pominu-li dva krásné dvoumetrové brejlovce vychrtlého fakíra v Tiruvannamalai.

Neděle 10. 4. Dostávám se blíž k Saí Babovi. Síla energie Lásky je obrovská

První noc v dormitory proběhne krásně. Žádný hluk a rušení, jak jsem se bál, každý chce evidentně spát. Budíček je brzy. Ne, že by nás někdo budil, ale kolem šesté se již první opovážlivci trousí na záchod a na meditaci (jako třeba já). Když vyjdu ven, ovane mě naléhavá vůně vstávající přírody. Neodolám pokušení a namísto do haly se otočím čelem ke skalám. Daršan od pána Ra, boha Slunce, přece nemohu odmítnout. Vyškrábu se na hladkou skálu a dvě hodiny v té nádheře a blahu medituji.
Už nevím, zda tato energie podobná slunci, která pomalounku vyplnila mé vnitřní bytí, a kterou tak rád nazývám Láskou, protože co jiného o jejím nepozemském blahu i čistotě mohu říci; je ve mně anebo v Puttaparthi. Zažíval jsem ji už v letadle při vyslovení jména "Arunáčala", pak pod samotnou Horou Světla, potom v Anandalóce a nyní zde. Pravděpodobně se již zrodila ve mně. To brzy poznám, to jistě poznám po návratu domů. Raději nemarnit čas přemýšlením a místo toho hlubokou meditací s pozorností udržovanou v čistotě této "energie", Átman, nechám rozvíjet jeho Květ. Ten Květ je možné nazývat Láskou. Ale také, jak chcete. Jak říkal Maharši; můžete mu dát jméno, jaké chcete, pokud dosáhnete jeho trvalý vnitřní Mír a věčnou blaženost ("infinite bliss").
No a protože jsem poslechl Boha v sobě, Átman, nepřišel jsem paradoxně ani o daršan Saí Baby. Saí se po oslavách Velikonoc, které nepochybně byly bohaté, trochu déle pospal, a když jsem kolem deváté přišel do haly, začalo poloprázdným sálem teprve znít "saí rám". Davy lidí, které jsem potkával loudat se směrem od haly, se začali úprkem hnát zpět. Sám jsem se v prázdné hale pohodlně usadil v sedmé řadě, ve druhé za "námořníky" J. Lidé už nevěřili, že světec přijde a začali odcházet. Díky tomu jsem získal místo vpředu, aniž bych musel vstávat ve čtyři hodiny a čekat frontu. Starý, docela hubený svámi kolem mě projížděl ve vzdálenosti asi osmi metrů. Přestože jsem se nacházel ve vnitřním Tichu a nikoli v myšlenkách, mé tělo začalo prudce a zhluboka dýchat a z hrdla se mi vydraly zvuky jako smích a výkřiky. Vnitřně jsem prožíval silnou extázi radosti. Krátce poté se ve mně rozhostil klid. Takový, na jaký se nezapomíná. Zaplavilo mě nevýslovné štěstí. Moc jsem nevnímal okolí. Prožíval jsem si To do konce.
Po daršanu jsem byl vpuštěn na prohlídku zadních místností. Šli jsme v dlouhé frontě. V bohatě zdobeném vnitřním prostoru byly opět sochy a oltáře Šivy a dalších bohů. Místo vyzařovalo energii, která v člověku vyvolávala hlubokou spontánní pokoru.
Večer již opět prožívám na skále. Stesk po Arunáčale teprve nyní, po dvou dnech, pomalu vyprchává. Jsem nucený přiznat – a rád - že Puttaparthi je nejúžasnější místo, které jsem v Indii navštívil. A to přesto, že Arunáčalu i Tiruvannamalai nadále miluji jako svůj domov a Golden City přiznávám nejjemnější energii Shakti, tvořivé Božské síly. Nejkrásnější místo jsem však našel právě zde. Síla energie Lásky je obrovská. Saí Baba mě velmi, velmi mile překvapil. On se skutečně přibližuje lidem. Tiše si přiznávám, že se stávám jeho oddaným. Alespoň zde. Saí mě oslovil již doma. Je jedním z mých Mistrů, dobrých učitelů. Věřím mu. Tím nejvyšším mezi nimi však navždy zůstane mudrc Šri Ramana Mahariši. Zároveň chci zopakovat, že Arunáčala, jak jsem ji mohl důvěrně poznat, je skutečně projevený Šiva, Absolutno, Bůh. Na tom nemohu nic měnit.

Pondělí 11.4. Noční odjezd! Porouchá se autobus

Ráno již nejdu na daršan, nýbrž do skal. Toužím meditovat o samotě. Cítím, že vlastní Světlo se bude rozvíjet pouhou pozorností k němu, vytrvalým spočíváním v něm a na vnějších podmínkách již nebude tolik závislé, zda vůbec. Tak to je. Duchovní stezka je pouze obracení pozornosti k Sobě, do nitra, ať to je tím, či oním způsobem. Átman, božské Já, samo řídí tento vývoj. Nakolik dovolujeme mysli a osobním tužbám překážet, natolik se cesta k uvědomění Sebe prodlouží. Toto uvědomění Sebe je i nalezením Lásky.
Vyšplhám na vrcholový hřeben nevysokého skalnatého kopce nad chrámem a pokračuji mezi obrovskými balvany přes pohádková zákoutí a dolíky až tam, kde již nedoléhá žádný zvuk civilizace, pouze vítr a ptáci. Dlouho medituji v nádheře vnitřního Bytí, dokud paprsky stoupajícího slunce nezačnou nesnesitelně pálit. Zvednu se a pokračuji přes skaliska zpátky do města, abych si ještě prohlédl Saí Bábovy stavby.
Velkou bránou vejdu z ášramu do nemocnice. Hned na začátku mne zastaví silná Shakti, božská energie. Jemná světelná zář proniká hluboko dovnitř mého Srdce. Stojím tam, kde jsem a prožívám si toto nezvyklé samádhi. Po chvíli se pomalu rozhlédnu. Za plotem na mě hledí veliká socha Shirdi Sai Baby, který zemřel někdy koncem předminulého století. Satya Sai Baba se prohlásil za jeho inkarnaci. Tak toto je Bytí, které skrze Saí Babu vyzařuje svoji Lásku k nám. Toto nečekané setkání je odpovědí na moji nevyslovenou otázku. Ať je Saí Bába přímou inkarnací Shirdi Saí Báby nebo není, je nepodstatné. Důležité je, že Satya Saí Bába Lásku vyzařuje.
Přes nemocnici pokračuji do areálu základní školy. Na trávníku před budovou mě překvapí obrovské betonové klouzačky a prolézačky v nadživotní velikosti těch největších zvířat: Slonů, žiraf, lvů, hrochů a dalších. V areálu střední školy mě na dobré slovo hlídači vpustí na stadion pod skalním výběžkem. Skála je namalována jako mohutný bledě modrý vodopád, vytékající z pod nohou desetimetrového Hanumana a dopadající k sedícímu několikametrovému Šivovi na tygří kůži. Po pravici Šivy stojí třímetrový Kršna, po levici pravděpodobně Mojžíš, pak Buddha a Kristus.
Odpoledne se jdu rozloučit se Saí Babou do haly. Smutno mi není. Vím, že už navždy zůstane v mém srdci a že energie jeho duše kdykoliv může přijít za mnou. Stačí si vzpomenout.
Při západu slunce naposledy medituji na skále. Pak sejdu dolů, sbalím si věci a vyrazím na poslední bohatou večeři. Kolem osmé se zastavuji u haly a v krátké meditaci nasávám nektar avatarovy energie. Teď už mi smutno začíná být. Za půl hodiny nasedám do starého autobusu směr Thirupatti.
Řidič to zase řeže jak je tady obvyklé. Odevzdávám se vůli Boží. Nevím proč, ale od večera v sobě nosím myšlenku, že třeba nedojedem. Koupil jsem si lístek na poslední autobus, co když se pokazí nebo nabourá? Nestihnu vlak z Chennaie, ve kterém na mě bude čekat Míla! Nu co, napadne mě, třeba je dobré prodloužit si pobyt, to není špatná vyhlídka, ne? V tu chvíli přijmu myšlenku, že by to bylo super, že vlastně ještě chci zůstat. A tak se stalo. Vzápětí v motoru něco začne škubat, autobus drnčí jako motorka a v příštích několika minutách stojíme…
Mám čas si vše promyslet a usuzuji, že už je přece jenom potřeba jet domů. Omluvím se za tu myšlenku Nadjá a poprosím, pokud je to možné, abychom vlak stihli. Autobus se rozjede třicítkou. Po hodině zastavíme v nějakém depu autobusů a čtyři špinaví dělníci v montérkách začnou motor rozebírat. To snad ne? Což si nemůžeme autobus vyměnit? Stojí jich tu plno. Vypadá to jako na pumpě. Pouze místo čerpadel jsou díry v betonu pro montážní šachty. Nad jednou takovou stojíme.
Ale je tu krásně. Řidič, průvodčí a dozorčí autobusu sedí na betonové zídce. Dva černí Indové v montérkách, bosky, špinaví od paty až k hlavě dohlížejí na motor a jeden v montérkách se v něm rukama hrabe. Že motor po dvou hodinách zaburácí hřmotem jako dřív, je téměř neuvěřitelné. Všechno se nějak zvládne. Motor je opět složen a řve jako zamlada. Zprudka vystartujeme jako ze závodního roštu. Profičíme plnou rychlostí kolem hlídky – každé depo, stanoviště, dílny… jsou hlídány strážníky – a po sto metrech zastavujeme u restaurace na kafe. Půl hodiny přestávkaJ . Sotva vyjedeme, řidič to pálí jako dřív – ach jo! Celý se zabalím do karimatky, abych si při nějakém neplánovaném výskoku nerozbil nos a spím. V sedm ráno jsme v Thirupatti, akorát.

Úterý 12. 4. Opice na perónech a krávy v kolejích. V křoví mě obstoupí podivné existence

Za stanovištěm naskakuji do jedoucího autobusu směr Reniguntam junction. Tam, aspoň doufám, zastaví odpoledne můj vlak "Chennai Mumbai expres", na který máme s Mírou, lépe má u sebe Míra, společný lístek již od 4. března.
Zastavíme jednu ulici za nádražím. Jak se mi rozehřeje srdce, když za rohem poznávám nádraží, kde jsme před měsícem v noci hodinu stáli. V jedné díře naproti perónům si dám horké kafe s mlékem. To je balzám. Než odejdu, musím ještě zodpovědět několik klasických otázek. Odkud jsem? Jak se mi Indie líbila? Jak dlouho jsem tady byl a jestli se ještě chci vrátit. Odpovědi jsou přivítány s neskrývaným potěšením a hlasitým obdivem. Czech zařazovali do Austrálie, Ruska, Ameriky. Dokonce ani Německo jim nepomohlo při nápovědě. Tedy Europe, s tím byli spokojeni.
Rozhovor vypadal asi takto: "Which country?" – "Czech Republic." – "Australia?" – "No. Czecho - Slovakia!" – "Yes, but which country, Amerika?" – "No. Europe!" – "Oh, nice!"
Stoupám po ocelových schodech nadchodu, který je v úrovni střechy nad peróny. Po střeše běhá rodinka opic. Moji pozornost zcela zaměstnají dvě maličké, asi měsíc staré opičky. Růžový cancourek jim visí mezi nohama jako provázek, který vláčejí po zemi. Drobnými zoubky zkoušejí chuť lepenky, kterou tenounkými růžovými ručičkami zkoušejí odtrhávat z vlnité pokrývky. Na střeše nade mnou se k rodince přikradl opičák bez ocasu. Maličké děťátko se přiblížilo k němu, za zády mělo mohutného samce a neobratně na vetřelce cenilo zoubky, rozpažovalo ručičky s ohnutými prsty do pozice drápů šelmy, vrhající se na kořist, a vydávalo slabým hláskem "grrr".
Složil jsem se na chvíli na perón. Na veliké tabuli jsem si podle čísla vlaku několikrát ověřil příjezd a odjezd svého rychlíku. Nad hlavami čekajících Indů se v konstrukci střechy proháněl opičák. Jeden muž si s ním začal hrát. Házel mu plastovou láhev s pitím. Opice se pověsila za zadní nohy a ocas a snažila se láhev chytit. Po chvíli se jí to podařilo. Obratně odšroubovala zátku a začala pít tak, že skoro celou láhev vylila. Smáli jsme se. Bylo vidět, že muž s tím nepočítal. Měl jsem nějaké banány, tak jsem jeden schválně položil na zem dál od sebe. Skočila pro něj rychlostí blesku a v bezpečí ocelové konstrukce si jej vzorně oloupala. Za zády v kolejišti se pohybovaly dvě celkem vypasené krávy a prohrabovaly odpadky. Na druhé koleji stál vlak. Asi jenom uhnou, napadlo mě. Nikdo se tím nezabýval. Pocítil jsem velkou únavu. Překročil jsem proto rozlehlé nádraží a vydal se na druhé straně do polí.
Našel jsem úkryt v trnitém keři. Roztáhl jsem karimatku, hlavu položil na batoh a tvrdě usnul. Trní mě bude chránit před nezvanými hosty, říkám si. Probudím se asi za hodinu a půl. Kolem křoví dřepí několik lidí. Tři muži, jedna starší paní a několik neposedných dětí. Pomalu se vysoukám z roští a zašátrám v batohu, co bych jim mohl dát, aby na mě nekoukali tak nepřívětivě. Jejich výzor by u nás vyvolal strach o holou existenci, tady to je normální. Černí, špinaví, bosí a polonazí jsou všichni na vesnici či okraji měst. Najdu slepené dražé žvýkaček, zbytek repelentu a zapalovač. Tváře nezvaných návštěvníků se úplně rozzáří. Ne, že by je tolik potěšily žvýkačky, přijali to jako gesto přátelství. Najednou o mě pečují, abych měl maximální pohodlí a nikdo mě nerušil. Rozhánějí i děti. Děti jsou vždy nejdrzejší, ale když se jim člověk věnuje a sjedná si pořádek, dokážou být skvělými společníky.
Pomalu se vracím podél kolejí na nádraží. Dělníci tady asfaltují překladiště. Ženy nosí na hlavách plechové mísy plné štěrku a muži bosky běhají a roztírají asfalt. Kousek dál jsou vykládány vagóny plné pytlů s rýží a moukou. Předáci je nabodávají dlouhou tyčí s hákem na konci a přitahují je na záda nosičů. Z některých pytlů se sype zrní, nikomu to nevadí, mi to vadí J.
Tak konečně hlasatelka oznamuje můj vlak. Číslo sedí, nástupiště sedí, teď už jen, aby tam seděla Míra. Sotva vejdu do vagónu, už na mě Indové volají. Tady se zprávy šíří rychle. Brzy vnímám Mířinu jemnou energii a vidím vlát přes lehátko její husté černé vlasy. Připomíná mi Saí Bábu. Leží opět nahoře a spí. Cítím ji uvnitř nádherně silně, jako bohyni. Ona je skutečná bohyně, to není možné! Co s ní ten Kalki udělal? Směji se polohlasem, nemohu si pomoci. Naše duše se spojily.
Nádherné setkání, to jsem ani nečekal. Má hodně, dostala hodně, to je jisté. Když se probudí, jen tak se na sebe koukáme a vnímáme se vnitřně, duší. Říkám, "jsi zcela jiná, silnější!" – "Ty jsi také jiný!" Pokyvuje svou kučeravou hlavou. Je hodně unavená. Asi ji ty dikshy úplně vysály. Anebo ty Rusky, prý na ni hodně visely. Míra absolvovala celý Kalkiho 21 denní proces. Později z ní vylezlo, že ji proces zklamal. Nicméně obdržela velkou vnitřní energii.

Středa 13. 4. Legrace je i ve vlaku. Tolik podivných lidí pohromadě. Nákupy v Bombaji

Celé jižní a západní pobřeží Indie je křesťanské, dozvídáme se od konvertovaného Inda v kupé. Tentokrát s námi jede křesťanský věřící. Trochu se bavíme o avatarech i Kristovi. Je velmi oddaný svému Pánu. Najednou se objeví tři ženy a chtějí nějaké almužny pro svou víru. Chovají se k našemu příteli tak bezprostředně, že si myslíme, že se znají. Dvě jsou docela hezké. Strkají se, smějí, pokřikují. Ženské jsou důrazné. Zvlášť jedna tlustší paní se pouští do něj zhurta a ten se jen směje. Odejdou s nepořízenou. Neznali se. Míra poznamená: "To byli všechno chlapi!" – "Cože?" – Nemohu tomu uvěřit. Ind nám komedii vysvětluje. Jsou to transvestité, chlapi, kteří se cítí jako ženy, a oblékají se proto jako ženy. Na jihu mají dokonce i svůj chrám. Sbírali pro něj peníze.
Blížíme se k Bombaji. Jsme v oblasti Puny, kde se nalézají Oshovy chrámy. Projíždíme krásnými horami vysoko nad údolím. Tunel střídá tunel. Míra fotí o duši. Mě už došla baterka.
Ve čtrnáct hodin dorazíme na Mumbai Central Station. Rozložíme se na podlaze před budovou u skleněných zavřených dveří. Střídáme se v hlídání věcí a naposledy si prohlídneme obchůdky. V našem ležení se na oplátku střídají znetvoření žebráci a zkažené děti ulice. Zahání je všechny kyprá Indka, která si přišla povídat s Mírou.
Mám ještě tisíc rupií, ale v mžiku jsou skoro všechny pryč. U jednoho stánku usmlouvám kalhoty na léto značky "diesel" z 250 na 100 rupií, koupím si baterku do foťáku, 350, i v rupiích je částka menší než u nás, čisté tričko za 60, neusmlouvám ani cent a tři ovocné koktejly po 5ti. Jo a grahamové sušenky za dvě rupie kus! Koupím jich asi deset! Pak ještě před nádražím koupím dceři dalekohled za 20 (10 korun!) a nafukovací polštář za 30! Zbyde mi 250 rupií a myslím si, že je to na hotel bohatě, na dvě noci. Dost se mýlím. Nejlevnější hotel nacházíme za 300 a ještě k tomu je plný. Bombaj je nejdražší. Létá se tu hodně a je to u moře.
Jedem na letiště. Cestou vlezu k holiči a nechám se oholit. Majstr na mě posílá mladého kluka, ale to je něco! Vycházím jako z masážního salónku. Cítím se skvěle. Cena 10 rupek. Za stejnou jsem se jednou nechal oholit v Tiruvannamalai. Borec postavil židli proti zdi, na hřebík pověsil malé zrcadélko, do pouzdra zasunul rozpůlenou žiletku a jal se mě holit. Nutno dodat, že i jemu se to povedlo.
Na letiště dorazíme s večerem. Rozhoduji se rozbalit stan někde v skrytu pod palmou. Míra se bojí a volí noc v čekací hale. Batohy si dáváme do úschovny. I přes osobní spřátelení s šéfkou kanceláře nás jeden batoh stojí 40 rupií, původně 60, uf! Jdu se odklidit někam do ústraní. Všude podezřelé osoby anebo strážníci. Nakonec vlezu nepozorovaně dírou v plotě do nějaké opuštěné botanické zahrady. Štěkají na mě toulaví psi, kterým jsem narušil revír a hned je mi v patách vykutálený Ind. Bez řečí mu slíbím bakšiš, ale ráno. Chce sto rupií, ta drzost! Říkám, za to jsem spal na jihu v hotelu. Ale slíbím mu, že něco dostane a Ind celou noc odhání psy. No, ruší mě víc než ti psi, ale vím, že už nikoho jiného sem otravovat nevpustí. Vyspím se dobře a ráno ode mne dostává dvacku.

Čtvrtek 14. 4. Kalkiho procesy. Do města mě doprovází hrozen dětí

Spěchám za Mirkou, určitě celou noc nespala. Ta už se tak těší domů, že jí je to jedno. Konečně se rozhovoří o Kalkim a Golden City. Proces byla silná propaganda. Denně jim pouštěli film s Kalkim, kde prohlašoval, že je Bůh. Pak něco o Evropě, že koncem roku 2006 bude zaplavena. Inu, manipulace se strachem lidí. Na jednom daršanu s Kalkim si mohli přát cokoli chtějí! Auto, vysněného partnera, peníze, na co si vzpomenou! A to se jim má splnit. Kalki je bytost z vysokých sfér, zřejmě božských, v jeho energii mají myšlenky obrovskou sílu, to je nepochybné. Ovšem s postojem džňánina, toho, kdo má vhled, Poznání, se to neslučuje. Toto není mukti, osvobození! To je naopak připoutání k věcem.
Maháriši, který dosáhl nejvyššího stavu vědomí, absolutna, si mohl dovolit, co by chtěl – ale kdo by si přál něco předmětného, kdož uskutečnil nejvyšší Blaho v sobě? – Jedině ten, kdo se dále ztotožňuje s nepravým já, s osobními touhami – egem, si to může přát. Kdo nepřestává lpět na svém egu, však nemůže tuto realizaci uskutečnit! Realizace je stav za egem a bez ega. Jedině tam se nachází plné Štěstí. Maháriši nechtěl nic pro sebe ani ve vysokém stáří a nemoci. Do poslední chvíle myslel na druhé! Naprosto zničil své ego a nahradil je hlubokým soucítěním, Mírem a Láskou. Nu což. Co si přejeme, to jednou získáme.
Stále byli pod dozorem dasajich, Kalkiho zřejmě osvícených asistentů. Celá budova i areál v Golden City 2 byl hlídaný securities. Bez povolení neproklouzla ani myš. No, v Indii by to musela být hodně velká myš, aby neproklouzla, tak nejspíš slon!
Chlácholil jsem Mirku, že zvolí-li Boha, Nejvyššího a upne-li na něho mysl, nikdo ji nedostihne, ani Kalki. – "Já a můj otec jedno jsme," zvolal Kristus, "ale moc mého otce je větší než moje."- Tedy, kdyby se i božská bytost povýšila na Boha (no všichni jsme božské bytosti, že…), tak Bůh, jediná vše prostupující Síla, Absolutní Vědomí, vše zase uvede do pořádku. Ve skutečnosti ani nic nemůže Jednotu, Harmonii, kterou se Jediný projevuje, porušit. Za všemi energiemi i nejvyššími zůstává Vědomí stálé, nedotčené a neměnné. Říkám ji: "Ty teď právě Kalkiho tvoříš – ve své mysli – jak o něm budeš myslet, takový bude. Chceš-li ho z hlavy vypustit, nevěnuj mu myšlenky vůbec, věnuj pozornost pouze Vědomí a pátrej, kdo jsi! Kalki může působit jedině v mysli, kdo s ní není ztotožněn, toho nemůže ovlivnit. To je jediná cesta vedoucí k osvobození. Budeš-li Kalkiho hanět nebo se jej bát, budeš posilovat jeho vliv na tebe. Tato myšlenka, tvoje myšlenka "Kalki", bude žít. Buď jen Vědomím, tam žádná myšlenka nemůže natrvalo vstoupit."
Vyrážím na pouť do města, užít si "the last day in India". Za rohem letiště se na mne pověsí děti. To je vždy největší průšvih, těch se člověk již nezbaví. S humorem. Co teď? Pokřikují po mě "money" , "money". Zazpívám jím "óm". Jedna slečinka se chytne a pokračuje "Bhúr, bhuvah, svahá" a trochu to komolí. Pokračuji "tat savitur varénjam". Zpívám dál celou Gajátri mantru a děti se pomalu přidávají. Najednou nás prostý popěvek, jednoduchá mantra, úplně sjednotí a společně prožíváme radost. Přidávají se další a další děti. Ty, které zpívají, rychle mění své chování a jsou snadno zvladatelné. Nově příchozí se na mě vrhají, tahají za rukávy, batoh, strkají mi ruce do kapes. Bleskově tři z nich chytím a dám jim pořádnou ránu přes ruce. Kupodivu se nikdo neurazí, naopak, děti si mě váží o to víc. Když kousek dál přibíhají další a další, tyhle už je pacifikují samy. Tak spolu jdeme dobré dva kilometry. Pak se děti v husté dopravě, která nás míjí a rozděluje, vrátí. Stále na ně myslím, chtěl bych jim udělat radost a přemýšlím, jak. Peníze už mám vypočítány tak akorát na všechny poplatky. Nakonec se rozhodnu vyzvednout batoh o den dřív a ušetřit 40 rupií na sladkosti. Také jim mohu věnovat svá stará trička a poslední noc přespat na letišti. Ušetřím dalších 20.
Když se vracím z města, už mě děti vyhlížejí. Díky nim se dostanu i mezi slamy. Vrhne se na mě pár žebráku z řad jejich rodičů. Jasně dávám najevo: "no money!". Usmívají se a gesto přijímají. Přímo na asfaltové ploše, na odstaveném, nepoužívaném parkovišti, které ještě náleží letištní správě, mají přes pár tyčí přehozené plachty a na zemi rákosovou rohož. To je celé jejich bydlení. Stojí zde v řadě na dvacet takových stanů. Pod plachtami mají celý svůj majetek. Většinou několik hrnců, nějaké zrcátko a možná tašku s náhradním oblečením. Před svými stany jen sedí, někteří hrají s dětmi hry anebo jen tak leží a nic nedělají. Pravda, pokud prochází turista, tábor se zavlní a několik postav jej rychle následuje s dotěrně nataženou dlaní a gesty. Díky dětem se mohu projít přímo jejich ležením, aniž by mě někdo zvýšeně obtěžoval. Lidé se usmívají. Když někdo žebrá a já jej gestem odmítnu s úsměvem se vrací na své místo.
Přichází večer. Zajdeme s Mírou pro věci a přesuneme se do odletové haly. Pak se vracím k dětem. Za zbytek rupií, což je těch 40, nakupuji velký balíček sušenek a těším se do slamů. Děti i pár dospělých mně ihned obstoupí. Vidí, že něco dostanou a snaží se mi to nenápadně vyškubnout. Opět si rázně sjednám pořádek a vytvořím z nich něco neslýchaného – frontu. Na dospělé volám: "Only for children." Nejprve si zazpíváme mantru. Zpívají i rodiče. Vládne veselá atmosféra. Všichni mají radost, a to byl můj cíl. Trocha radosti a přízně je nejvíc, co jim mohu dát. Uživit je nemohu, to je úkolem každého z nich samotných.
Rozdávám sušenky. Udržet pořádek kolem sebe je skoro nadlidské. Děti natahují ruce jeden přes druhého, skáčou po mě. Několikrát musím rozdávání přerušit, znovu je pacifikovat. Pak vyberu tři nejotrhanější děti a rozdám jim špinavé tílko a trička. Jejich maminkám stačí voda bez prášku, aby trička třením o betonovou plochu vypraly stejně dobře jako naše pračky.
Toto jsem viděl na vlastní oči a dělají to tak chudé ženy všude v Indii. Přinesou si kbelík vody ze špinavé nádrže nebo řeky. Prádlo v něm máchají a drhnou o beton a zase máchají. Nakonec s hadry mlátí o zem, a tak je asi ždímají. Výsledkem je opravdu čisté prádlo. Jinak si nemohu vysvětlit skutečnost, že na to, v jakých podmínkách žijí, jsou oblečeni docela čistě.
Nakonec se vše podaří rozdělit a smějící se děti spolu se smečkou psů mě vyprovázejí k halám. Za Mírou přicházím nadmíru spokojen. Nyní už můžeme odletět. Zaplavilo mě nádherné blažené štěstí ze splněného dobrého cíle.

Pátek 15. 4. Vzhůru k nebesům. Mávají nám andělé

Projdeme kontrolami letenek a složíme se k sedačkám. Upravím si prázdné místo za sedadly u prosklené zdi. Natáhnu na podlahu karimatku, obložím ji batohy a svými knihami – vezu si jich domů z Ramanašramu asi šest, můj nejvzácnější poklad – a spokojeně usnu. Vím, že Míra bude čas hlídat, že jen tak oči nezamhouří a nakonec, Nadjá mě včas probudí. Prožívám nádherné, sladké sny, které mě znovu provázejí chrámy a osvícenými bytostmi. Ani už nevím jaké, nezapsal jsem si je. Nechce se mi ven z příjemné náruče spánku. Jsou tři hodiny ráno. Odbavit batohy, orazítkovat letenky, projít detektory a přesunout se do čekárny před vchodem do "rukávu". Rukávem, tedy tunelem se prochází přímo do letadla. V 6 hodin ráno vzlétáme. Slunce zakrývá ranní mlha. Prodíráme se bílými peřinami mraků a vletíme do pronikavě blankytné modře oblohy. Pod námi leží bílé koberce vodních par nazlátle zabarvené úsvitem. Míra mi říká, "podívej, teď jsme opustili sféru země a pronikáme do sféry andělů, já je mohu vidět, můžeš je taky vidět?" – Vidět jsem je nemohl, mohl jsem jenom vnímat jejich blaženost. – "Tak to se mohu připravit ještě na mnoho zvláštních zážitků," přemítá Míra. – "Tak vidíš, přece jenom si od Kalkiho něco odvážíš." – "Něco za něco. Není to zadarmo a to nemyslím ty peníze…"- Chápu, co myslí, ale dívám se na to víc optimisticky. Jako vždy.
Vracíme se oba nabití vnitřní nehmotnou, nefyzikální energií. Jeden z nás si však přibalil také rozpaky, zatímco druhý jen Radost, Světlo, Štěstí.

V Praze vystupujeme do docela jiného světa. Do úplně nového světa. Je to tak zvláštní, tak jiné, tak nepochopitelné. A přesto, něco k mé veliké radosti zůstává naprosto stejné, nedotčené: Nepopsatelné, ohromné vnitřní Blaho, Láska i Mír přetrvávají ve mně zcela nezávisle na okolí. Nemohu jinak, než se na lidi usmívat, ať se tváří, jak chtějí. Pro západního neklidného člověka je těžké uvěřit, že by docela jiným přístupem k životu mohl dosáhnout neporovnatelně více, než co očekává a získává; dosáhnout něco, co je nehmotné, a co mu přitom může poskytnout plnost toho, co hledá a po čem touží – PLNÉ ŠTĚSTÍ.

THE END

Konec však neexistuje, vždy je pouze začátkem nové cesty, nových možností.
Rosťa Tomanec

Foto: Michail Tretjakov

zpět